P. Alb. Škrabal OP

Když MUDr. Břetislav Studnička, domácí lékař pražského konventu, uslyšel smutnou zprávu o úmrtí dp. br. Patrika Kužely, s velikým údivem pravil (v přítomnosti nížepsaného a dp. P. Fr. Dv. [Pater František Dvořák OP]): V Kuželoví ztrácí řád nejslibnějšího člena! V sextě Kužela totiž vážně onemocněl nebezpečným rozkladem krevním (snad následkem infekce) a musil se podrobit delšímu léčení injekcemi u Dr. Studničky.

V pravdě, Kužela byl ze všech tehdejších řádových juvenistů nejslibnější a to nejen pro své mimořádné vlohy, ale též pro vzorné mravy a ctnostné chování.

Do juvenátu v Praze vstoupil r. 1927; pro řád ho získal zvěčnělý P. Odilo Pospíšil na svých misijních cestách. Kužela s vděčností vždy na něho vzpomínal. Po celých 8 let gymnasijního studia docházel s ostatními juvenisty do arcib. gymnasia v Bubenči. Ve všech třídách studoval s vyznamenáním, rovněž maturoval s vyznamenáním. Vynikal v matematice, ale hlavně v češtině. Český pravopis ovládal co nejspolehlivěji; tehdejší redaktor časopisu „Růže dominikánská” [P. Škrabal] měl v něm spolehlivého „korektora” (tj. opravovatele); co prošlo jeho censurou, tam se nenašla ani tisková chybička. 

Jeho ročník juvenistů byl v oktávě nejpočetnější. Z desíti juvenistů se přihlásilo do noviciátu osm, ovšem někteří během noviciátu řád opustili; přesto zůstal onen ročník nejpočetnější.

Po matuře rozjeli se všichni na prázdniny, pouze František Kužela se souhlasem představených a rodičů zůstal v Praze a dal se zapsat o prázdninách do kursu angličtiny. Kurs trval přes měsíc a absolvoval jej s prospěchem velmi dobrým. V kursu se přiučil nejenom počátkům angličtiny (na konci dostal vysvědčení, dle něhož mohl soukromě vyučovat jazyku anglickému), ale též poznal kulturu, která mu hodně imponovala. Někdo jednou prohodil méně příznivý úsudek o pověstném obchodnickém a ne právě nezištném duchu Angličanů; Kužela neoponoval, ale obhájil svůj názor tím, že krátce a výstižně stavěl do popředí přednosti. Aby se zdokonalil v angličtině, četl a byl rád, když se mu dostala do rukou anglická kniha. Měl anglické Následování Krista Pána, pak „Knihu o životě a smrti“ od Munthe a snad jiné…

Po ukončení kursu nastoupil své poslední prázdniny. Vydal se na cesty do sev. Čech. Procestoval České Švýcary, neopomenul dostat se na Sněžku a na Ještěd; na posledním lístku 22/8 35 píše: „Přijměte srdečný pozdrav z nejvyššího poutního místa v ČSR. Je na hřebenu Vel. Jeseníku, dřevěný kostelík je zasvěcen bolestné P. Marii. Vídávám zde skvostný východ Slunce, stále se otvírá úchvatný rozhled na hluboké jehličnaté lesy…“ Jak vidno měl Kužela rozvinutý smysl pro přírodní krásy, jež uměl vyhledat a řádně použít. Cestou všímal si chování lidí a vyprávěl velmi zajímavé a velmi příznivé postřehy, hlavně o kněžích na túrách, kde si vyprošoval pohostinství. Z cest si přivezl samorostlý „čagan”; rád bych věděl, komu jej věnoval.

O prázdninových cestách zbývalo mu jen několik dní k pobytu u rodičů ve Vlčnově. Bylo mu vytýkáno, že kvůli cestovní libůstce zanedbává povinnost k drahým rodičům a sourozencům; na to pravil: „Hleděl jsem už dávno rodiče a sourozence na vše připravit a jsem přesvědčen, že klidně ponesou moji nepřítomnost nejen v tyto poslední prázdniny, ale i můj odchod do noviciátu.“ To dosvědčí jeho poslední lístek před vstupem do noviciátu, poslaný z Hostýna, loučil se s domovem s radostnou myslí; píše: „S domovem jsem se loučil s úsměvem na tváři a s radostí v srdci.“

Své rodiče, otce i matku, i své sourozence měl velice rád; se zálibou o nich vyprávěl, i o svých švagrech v Americe, a to tak názorně, že ač jsem je nikdy neviděl, byl bych je na první potkání poznal. Dojemný byl jeho poslední vzkaz, který posílal mamince: „Maminka nech již nepláčou o mne, nech si vzpomenou, že i svatý Pavel byl v zajetí a v okovech!“

Z toho je patrno, že laskavou vzpomínku na domov si podržel i v řádě.

Vedle povinné lásky a úcty k rodičům, nezapomněl na své okolí. Ač vynikal vlohami, nikdy z toho nehleděl něco získat ve svůj prospěch. Sobectví potíral v sobě neúprosně. Měl-li volný čas, věnoval jej a pomáhal ve škole slabším juvenistům a mnohý z nich zakusil jeho pomoc nejenom ve studiu, ale i v jiném ohledu, hlavně duchovním. Viděl-li, že je někdo v nouzi, hleděl přímluvou vymoci pomoc; na pohlednici poslané z Horního Domašova, kde zakoušel dobrodiní jak od Boží přírody, tak od štědrých dobrodinců; píše: „Měli by tu být Pt. spolujuvenisté, jak by se radovali a já s nimi!“

Kužela vynikal ve vědách jako student, byl však neméně a ještě více vzorný řádový juvenista, se snahou osvojit si vědomosti školské spojoval důležitější snahu, aby si osvojil a i utvrdil a zachoval pravou zbožnost, již askese jmenuje „Scientia Sanctorum“ – vědění svatých. Slova Ducha Svatého, která čteme v knize Sir. 6,18, platila o jeho duši: „Synu, v mládí usiluj o moudrost, neboť snadno a rychle dojdeš plodů jejích.“ – Moudrost Boží učila Kuželu od útlého mládí znáti a používati zdrojů moudrosti a svatosti, z nichž on hojně čerpal: Mši svatou a denní svaté přijímání! Znal jsem ho od primy, a píšu pravdu, že snad nikdy za celých 8 let gymnasiálního studia, pokud bylo mu to v juvenátě možno, nevynechal denní mši svatou a sv. přijímání. Jak uměl vysoce cenit tyto zdroje vnitřní síly a pravé zbožnosti, patrno z toho, že nevynechal je ani tehdy, když to bylo spojeno s újmou na pohodlí a spánku. Stávalo se, že někam jel, bud domů na prázdniny nebo na školní výlet, a nebylo naděje, že mu bude možné účastnit se obvyklé mše svaté, tu se zúčastňoval mše svaté a sv. přijímání, kterou sloužíval (a dosud slouží) P. Václav Bubeník, exprovinciál, o 4. hod. ráno v kněžském kůru. Tutéž svědomitost dodržoval k vykonání týdenní sv. zpovědi.

Co se jeho zbožnosti týká, mysl jeho byla dětinně prostá a srdce jeho nevinné, aspoň co se týká dobrovolných poklesků. Jeho oblíbenou četbou byla kniha Tomáše Kempenského: Následování Krista Pána. Pak to byly Dějiny duše od sv. Terezie Ježíškovy. Jednou byl mu dán návrh, aby si činil podobné zápisky z duchovního života, zapýřil se až po uši a jednoduše mlčel. Asi se potom pustil do psaní dějin své duše.

Jednou uviděl ležet na stole knihu „Šťastné děti“ (vyšlo ve Sbírce životem), prosil o zapůjčení. Po nějaké době ji žádal opět. A naposled si ji vypůjčil po matuře před odjezdem na prázdniny. Jistě v příkladech svatých šťastných dětí hledal a též našel vzory štěstí svého mládí!

Vstupem do noviciátu v r. 1935 zmizel z očí, ale nevymizel nadobro. Občas dával o sobě vědět dopisem. Psal brzo po obláčce, 26/X 1935. Vypisuje své blaživé dojmy v noviciátě: „Cítím se tu opravdu jako doma. Naše obláčka skýtala dojemný pohled – vždyť bylo nás jedenáct. Kostel byl nabit zbožnými účastníky, ač to bylo po 11. hodině. Jsem vděčen za krásné jméno velikého apoštola Irska, sv. Patrika. Prosím Vás, vyřiďte juvenistům, aby se těšili na noviciát z celého srdce; to jim snad pomůže hladce se přenést přes leccos, co jim při studiu na gymnasiu připadá těžké.“

V příležitostných dalších písemných vzpomínkách sděloval radosti, ale i žaly a boje v duchovním životě. Tak např. píše ze dne 25/XI 36: „… děkuji Pánu za velikou milost, že mi dovoluje zanikat ve společném životě a tak se zbavovat sebe…“ Jindy 20/XI 35: „Při vstupu do řádu se zříci toho, k čemu je člověk lhostejný – to není nic. Ale zříci se sebe – a tato veliká práce mi nastává, a nebýt vědomí, že milost Boží bude pracovat se mnou, bylo by šílenství do ní se pustit…“

Zajímavý je obsah jeho z posledních dopisů ze 8/11 40, v němž projevuje soustrast nad mojí přechodnou chorobou. V dopise praví: „S  lítostí jsem slyšel, že jste churav, ale jistě i to je vůle Boží. Připadá mi to, jakoby Bůh „šiboval” Váš apoštolát na zcela jiné koleje, na koleje utrpení; i když vím, že jste snad nikdy ve svém kněžském životě nebyl bez utrpení; jenže teď to asi bude výhradnější, ten apoštolát utrpení, ale přece apoštolát! a vzácnější než mnohý jiný.“

Když psal drahý spolubratr tato vzácná slova k mojí útěše, jisté netušil, a jak by tušil? – vždyť byl mladý a v důstojnosti jáhen – že Moudrost a Láska Boží vbrzku povolá ho samého na cestu apoštolátu utrpení a bolesti. Jak víme, brzo nastoupil svou křížovou cestu, kterou ukončil Kalvárií. Jen Vševědoucí ví, v jakém duchu prožíval „apoštolát vzácnější než mnohý jiný“, a my doufáme, že na přímluvu svatých jáhnů, sv. Štěpána, sv. Vavřince a sv. Vincence, dostalo se jáhnu br. Patrikovi Kuželoví podílů na radostech věčných. Jako každý smrtelník i Kužela měl jisté nedokonalosti a chybičky, o nichž dobře věděli jak jeho kolegové, tak představení a páni profesoři, naše vzájemné styky byly, řekl bych, rázu svátečního, ale pochybuji, že by br. Patrik nechal zevšednět styku s kolegy a spolubratry – kleriky!

Přesto byl a může být odporoučen jako vzor katolického studenta a vzorného řeholníka – ohněm lásky Boží a apoštolské lásky k bližnímu zaníceného dominikána.

P. S. Z jeho žijících příbuzných snad nejvíce chápala jeho smýšlení a ideály jeho rodná sestra Lidka, pov. učitelka. O ní častěji vyprávěl a snad se jí svěřoval s osobními zážitky.

Další P. S. Vzpomínám konečně jedné zvláštní přednosti, řídké obzvláště u mládeže: Byl za vše nesmírně vděčný! Nejevil vděčnost zevnějšími projevy, slovy, tím méně obvyklými zdvořilůstkami, které jsou víceméně patrny i u lidí světských. Jeho vděčnost byla něco více, radostí v Bohu, díkůčiněním modlitbou!

Tyto vzpomínky k uctění památky v Pánu zesnulého a velmi želeného spolubratra na výzvu napsal

P. Alb. Škrabal O. P.

V Praze, v květnu 1942