Březen 1937

Ave Maria.

Veledůstojný Otče,

dovolte, abych Vám přál co nejintimnější účast ve slavném Vzkříšení Spasitelově a sdělil se s Vámi i o vlastní radost, s jakou se na ty slavné dni chystám.

Myslím, že spolehlivým měřítkem pravého řeholního života by mohla být radost. Ne smyslová, živočišná, ale vnitřní radost nadpřirozená, jásavá, k jaké nás strhuje denně úvodní žalm „Venite, exultemus Do- mino”, a steré verše jiných žalmů v Oficiu. Otče, nedivím se, že u duší, které dospěly k veliké odevzdanosti, až jejich zájmy se takřka ztotožnily se zájmy Božími — že u nich se ta radost stupňovala až ve výskot a poskakování před archou jako u Davida, takže mohl nadšeně vyzývat celý svět: „Omnes gentes plaudite manibus — iubilate Deo in voce exultationis!”

Ovšem, je tato meta daleko, spíše vysoko — ale to mě musí pobízet ke běhu tím usilovnějšímu. Prosím Vás, pro lásku Boží, která nás spojuje v jednu rodinu: modlete se o to za mne i za ostatní bratry novice; jako i my pamatujeme na Vás před oltářem, tak prosíme o Memento u oltáře samého, abychom k němu také jednou přistoupili co nejlépe připraveni. Nezapomínám v modlitbě nikterak na Váš zdravotní stav — kéž Bůh splní na Vás co nejdokonaleji svou vůli — co lepšího bych Vám přál?

Těšíme se s bratřími nejvyššího ročníku na velikou milost, jaké se jim dostane svěcením. Prosím i pro ně o modlitbu;

S díkem za přání k svátku

fráter in Xo Patricius M.

[Adresováno P. Albertu Škrabalovi]