Březen 1937
Ave Maria!
Milý příteli,
děkuji Ti srdečně za upřímné přání k svátku — ano, milost Boží — nic lepšího mi nemůžeš přát.
I já Ti přeji podobně — ač trochu opožděně — ale vyjádřím to tentokrát trochu jinak, ne tak všeobecně. Přeji Ti a vyprošuji Ti, jenom aby ses naučil slavit svátek, nic víc: abys pochopil, co to znamená mít svátek a jak ho můžeme využít.
Většinou myslíme — myslíme-li si něco o tom vůbec — že to oslavujeme sebe, že se ten den má dostat zadostiučinění chudince naší osobnosti, celý rok přezírané. Lidé ve světě prakticky chápou ten den, svůj svátek, jako výroční smírnou pobožnost božstvu já, EGO; pořádají výstav své modly, sebe, a setrvají před ní celý den v ustavičném klanění, v adoraci (jindy je to klanění jenom neuvědomělé, bez soustředěnosti).
Ale ne tak my. Pro nás je den svátku den oslavy našeho nebeského patrona. Děkujeme Bohu za něho, a jemu za celoroční přímluvu a ochranu, radujeme se z jeho slávy v nebi, odprošujeme ho za svůj dosavadní nevděk, přemýšlíme, jak bychom mu působili větší radost, a to dnes a denně. Jak jinak, než zvroucněním a zdůvěrněním svého poměru k němu? Jen kdybychom pevněji věřili, kdybychom si víc, živěji uvědomovali, že náš patron přijal a zastává svůj ochranný úkol nesmírně vážně, vážněji a svědomitěji, než kdy kdo na zemi konal nějaký úkol, svěřený od Boha nebo od lidí. Když budeš o tom přemýšlet, uvidíš, jak se tím oživí a rozradostní Tvůj vnitřní život.
Ano, rozradostní — jak málo radostně žijeme! To považuji pro sebe za největší užitek z tohoto roku psychologie, že poznám, k čemu máme vášně, radost, touhu, lásku, hněv, nenávist a jiné. Teprve si uvědomuji, že jsou to jakoby ruce a nohy, údy duše, kterými může pracovat, a že uspokojení a štěstí jsou jen v činnosti, a to v činnosti největší, nejusilovnější, a dále se dovíš v psychologii, že k uspokojení a tedy k blaženosti vede jenom taková činnost, která je věci nebo bytosti vlastní, přirozená. To vidíš na příkladě: jistě neuspokojí úplně nezaměstnaného profesora, když se uchytí jako bídný písař nebo dokonce čeledín nebo metař — protože má schopnost učit, vyučovat, to je mu vlastní. A člověku je vlastní činnost rozumu (poznávat pravdu) a vůle (chtít dobro a to největší dobro) — tedy duševní, vnitřní život, a to co nejintenzívnější. A ten život nesmírně podporuje stálá radost. Užasneš, až se seznámíš se žalmy, jak nás vybízejí k radosti až bouřlivé: jásejte, výskejte, skákejte radostí — všichni národové, tleskejte, atd.
Proto mi, prosím Tě, nepiš: nic zde také není, co by Tě mohlo zajímat. Vždyť to je velice vedlejší, co je zde, kolem nás; má to význam, jen pokud to má vliv na náš vlastní život. Či snad věříme s nevěrci, že lidský život je výslednice okolí a prostředí? — Piš mi tedy o svých zájmech, o vlastním životě, čím se zabýváš, o čem přemýšlíš, na co se těšíš, jaké cíle vidíš před sebou — ovšem předpokládám, že naše důvěrné přátelství neochladlo delším odmlčením. Ne aby ses snad nutil k psaní o těch věcech. Ale jenom tak bude mít smysl náš styk, když si studiem navzájem budem pomáhat ve vnitřním rozvoji. Aspoň k tomu spěl náš styk v poslední době před (tělesným) rozloučením. Tedy těším se!
Ovšem to neznamená, že nesmíš psát také o jiných věcech. Mám radost z Tvého prospěchu ve škole. Jsem jist, že Ti ta tvrdá zkouška minulých let pro život jen prospěje! V oslavě svatého Tomáše jste tedy závodili s námi. Ale nám tentokrát přispěli na pomoc bratři kapucíni, celé jejich theologické učiliště, takže slavnost byla mohutná a hostí hojně. Jsme nedočkaví na Váš sborník!
Zmínil ses o fotbalu. Jen hrejte statečně, my už také větráme voleyballovou síť. Nemysli si, že zde zplesnivíme, že snad chodíme jako mátohy, bledé stíny se svěšenou hlavou, to by ses mýlil; právě v klášteře to musí být nejradostnější koutek na světě. Naopak, kdo sem přijde s nějakou chmurou, musí se sebe co nejrozhodněji střást škarohlídství, to je první.
Doufám, že Tě dopis ještě zastihne v Praze a vyřídí Ti přání radostného vzkříšení v duši od
bratra in Xto Patrika M.
Pozdrav zvláště od br. Jakuba.
[Adresováno příteli z juvenátu J. Koudelkovi]