Patrik František - Básně

Ó, Duchu svatý žhavé Lásky plameni
kdy srdce prožhneš, že roztaje v něm kamení?
Kdy z našich útrob tryskne pramen vody živé,
jak praví Pán – kdy nastane ta blahá chvíle,
ó, Lásky plameni?

Rdí se číš
Z téže lásky Bože náš
denně za nás umíráš
na kříži mše tajemné
nahni kalich také mně.

viz Pane hlouček žen štkajících pod křížem s Miláčkem k tobě
v posměchu vojáků výšklebu díváků třísnění lepkavou tmou
tmavší tmy vylkané zlekanou zděšenou přírodou
truchlivou kosmickou hrou

Zesil mi hlas!
hřmít budu jak by se do turbin vodopád lil, příboj v břeh bil,
lkát budu aby se do srdcí hlubin všech vryl lítosti kvil,
naděje klas.

Proč jsi, člověče, bláto prach?
Měchem pýchy zadul ďábel, chtíč vysušil tělo v prach,
pak ti stavět kynul Bábel, čnít měl až do nebe, ach!
hřích si tě vleče v mrákotách!

Dej, přidej utrpení!
Hoře jed rozruší, vysuší vřídla běd
láska bol ohluší, naučí mřít a pnět.
Bez tebe strádám – tys druhý Adam
krev tvou pít žádám, věřím tvým ranám
k životu branám

Nic tolik netísní, neshrbí níže,
než když hřích potřísní, svědomí hryže
jediné, co vzkřísí, je břevno kříže
jen Ty jím umíš hnout
a kdo jej objímá, tulí se blíže
pochopí, že krev Tvá s Bohem nás víže

Prskavka prchavých chvil
bolestí stichl kvil, bleskem se zatřpytil nadzemský cíl
Bože můj, snad jsem to snil?
Anděl tvůj políbil kohos nad sníh zbílil těm, jež jsi bil
vítězný věnec jsi svil.

Dní sypký suchopár jak popel polykám
a prachem písečným se pouští plahočím
Když slzy zpražil žár jen srdcem zavzlykám,
kdy zeleň uvidím rty puklé omočím?