Žízním 23. 2. 1941

Ježíši, slyš vzlykot můj
křišťál hle z ran moku vytryskl. Klek, bych pil
přisál se, dlaň k boku přitiskl. Krev tvých žil
potokem proudíš, proud okem loudíš
otrokům sloužíš, s prorokem bloudíš
co o mně soudíš?
Klokotem vřeš, láskou mřeš,
Příval k nám těch toků vyústil, kletby smyl,
zatopil pekelnou sluj.

Jsi můj Bůh, umoř můj dluh
kořeny do duší zapustíš, kříž a hřeb,
proč jsme jen my hluší? odpustíš hřích zla vřed.
Po tobě toužím, po tobě žízním,
v hrobě se soužím, v hrobě se trýzním,
v porobě sloužím,
jak robě v sirobě mdlím.
Zmořeným pot hustý osušíš, když jdou vpřed,
chopí pluh, ořou svůj luh.

Dej, přidej utrpení!
Hoře jed rozruší, vysuší vřídla běd
láska bol ohluší, naučí mřít a pnět.
Bez tebe strádám – tys druhý Adam
krev tvou pít žádám, věřím tvým ranám
k životu branám
do ran sám lij balzám nám,
láska tep rozbuší, vyztuží křídla v let,
lej, přilej, to nic není!

Hrůzou schnu, poslední sten,
jednou se nakloním naposled do hlubin,
předlouze napojím z opojných bolů vín,
poslední doušky, po nichž vše hoří,
strhnou cíp roušky – mosty se boří,
pominou zkoušky.
Po hoři zahoří den,
smrtí se zapojím k vítězným bratřím svým,
zavýsknu: to není sen!