Vězeň 25. II. 1941

Bublá proud…
již jaro svěží, chudobky sněží
proč nesmí sem vniknout, proteplit temný kout?
Kdy stín pout odletí, pukne led mřeží,
povolí objetí pásových dveří?
Kdy křídel vzepětí zdvihne co leží?
Kdy smím zřít mraky plout
ssát tóny kamenné, jež se strun věží
a klenby lomené, tryskají, běží
jak meče plamenné v duši se vřeží?
Kdy smím zas pokleknout, Svatostan odemknout
jíst z ruky kněží, krví tvou svěží
omládnout?

„Za mnou pojď!“
Přeslechls hlas? Zve zas a zas:
Kdo dřív byl uvězněn? Kdo sám se uvěznil?
Bůh! Padám do prachu, Otci se kořím
dobroty zázraku sídlo si tvořím
ne v arše, v oblaku vstříc jitřním zořím.
Pán živý stan si sbil
sám v lůně panenském tělo si tvořím
ve chlévě betlémském v jesle se bořím
v údělu pozemském mučím se, hořím
Slinou mě potřísnil můj lid a dotrýznil!
Mé krve hlas vykoupil vás
„Se mnou pojď!“

Hřích je štván
mé krve řečí svíjí se v křeči
v oltáře Svatostan nadto se ukrývám
cisteren kameny vedro rozprýská
vod živých rameny proud z mých ran tryská.
Kdo zná ty prameny, ten si nestýská
všem je zde otvírám.
Obětní miska Chlebem se blýská
mřížka jen nízká – náruč má blízká
Kdo chce, mne získá, srdce mu výská
Zde se vám celý dám, obejmu, zulíbám.
Kdo zde rád klečí, ten se vyléčí
ze všech ran.

Vstříc kynout
v kříži duch vidí tvé dobrodiní
vím, proč do těžkých pout nás necháš někdy skout
Nic tolik netísní, neshrbí níže,
než když hřích potřísní, svědomí hryže
jediné, co vzkřísí, je břevno kříže
jen Ty jím umíš hnout
a kdo jej objímá, tulí se blíže
pochopí, že krev Tvá s Bohem nás víže
že spása jediná v bláznovství kříže
jí se dát proniknout – jest cíle dosáhnout
v kříži kdo bydlí, tvůj vavřín vidí
vstříc kynout.