Listopad 1935
Veledůstojný pane,
račte přijmout ode mne srdečné blahopřání k svátku. Přicházím asi poslední, ale vkládám do něho tím větší opravdovost. Ať Vám odplatí hojně, co jste pro mne učinil, ten, jenž nás ujistil: „Centuplum accipietis…”, jak jsme dnes zpívali v Communiu. Ani Vás nemusím ujišťovat, že vlastní přání a modlitbu za Vás jsem učinil hned v den Vašeho svátku.
Jistě Vás zajímá, jak žiji. Nemohu Vám psát novinky ze světa kolem mne, protože se o ně málo zajímám. Záležívalo mi vždycky na tom, abych měl alespoň „přehled” o tom, co se kde ve světě děje. Nyní však vidím, že důležitější je mít přehled, a to jasný přehled o tom, co je v mém vnitřku. Mou pozornost vzbudila jediná událost, a to byla visitace.
Uvědomuji si znenáhla jasněji, že stát se řeholníkem, vstoupit do kláštera není ještě opustit všecko — že samým vstupem jsem se zřekl jen z malé části světa. Zříci se toho, k čemu je člověk skoro lhostejný — to nic není. Ale zříci se sebe — tato veliká práce mi nastává, a nebýt vědomí, že milost bude pracovat se mnou, bylo by šílenství vůbec se do ní pouštět. Uvědomuji si, že veškerá láska dohromady, jakou jsem miloval rodiče, příbuzné a přátele — nebyla ničím proti nezřízené lásce k sobě a bláhové jsem si myslíval, že je to dosti čistá láska, jakou k nim mám! Ale dosti toho.
Zaplať Pán Bůh za knížky, kterými jste mě mile překvapil; je to pěkná angličtina, ne překladová. Letos je moje hlavní četba anglická Following of Christ — Imitatio Christi, a latinská B. \humberti de Romanis Reagulae B. Aug.
O modlitbu za sebe a za bratry a za nastávající bratry, kteří žijí blízko Vás
Vás prosí nehodný syn v Kristu
br. Patrik
[Adresováno P. Albertu Škrabalovi]